Zbyněk Sedlecký ve svém malířském díle dlouhodobě reflektuje proměny obrazu v závislosti na proměnách lidského vnímání. Zajímá se o posuny vizuality a vizuálního sdělování v době modelované techno-imaginací (pojem Viléma Flussera). Zatímco se ve starších pracích vztahoval k problematice paměti, minulosti, architektonickému rozvrhu a urbanizaci velkoměstského prostředí s jeho každodenním civilním životem (práce versus odpočinek), kam zapojoval i figurální stafáž k přirozenému dokreslení banálních všedních situací, v novějším díle se více zaměřuje na figuru jako samostatný výrazový prvek. V nejnovějších obrazech přechází Sedlecký od vnější konstrukce figury a její charakterizační role prostředí k vlastní psychologizaci a zvnitřnění. Příkladem je řada menších podobizen. V nich je kladen důraz na promalovanost celku v kontrastu k rozrušení povrchu malby škrábáním a vrypy. Různé sklony hlavy a umělé nasvícení modelu evokují barokní nebo jinak extatický výraz. Prvek „umělého nasvícení“ se uplatňuje také ve velkých figurách. Především pak v roli vznikajícího stínu, který si pak tak trochu žije vlastním životem. Jinde figury opět splývají s prostředím, vytvářejí intimní, ztišená zákoutí, konstelace stranou veškeré hlavní pozornosti. Svým způsobem se výrazově blíží zátiší. Zátiší samotná pak dokreslují atmosféru celkového zvnitřnění současné Sedleckého tvorby. Kontrastně může působit obraz s motivem bagru. Působí však, jako by se tu přízračně zjevoval z jakéhosi podivného snu. Tím se jeví i samotná malířská iluze, zde autorsky přiznaná pravidelnou čtvercovou sítí i konstrukčně.
Gulliver je vymyšlená pohádková postava. Název výstavy v sobě nese změnu malířského akcentu z civilnosti a náhodnosti lidského situačního momentu (dokumentární nálada) směrem ke kouzlu malířské iluze, která je schopna proměňovat barvy, plátno a jiné materiály na cosi neskutečného, co odkazuje k reálné žité skutečnosti, kterou ale zároveň důmyslně sama vytváří a vnitřně dramatizuje.
Petr Vaňous, kurátor výstavy